10. díl - Jak jsem (ne)šel na střední

 Střední škola je velký životní krok. Vybíráte si ji podle svých preferencí, co byste třeba jednou chtěli dělat. Tedy alespoň v případě, když nejste na vozíku. To si pak střední a všechny další školy vybíráte podle toho, jestli a jak jsou bezbariérové. Moc bych chtěl napsat, že toto bylo praxí v 90. letech, kdy jsem na střední šel já a dnes už jsou možnosti mnohem lepší. Nejsou. 


Když jsem si začal vybírat střední školu, dělali jsme s mamkou a mými vychovateli rešerši možností, kam bych mohl se svým elektrickým vozíkem reálně chodit. Pamatuji si, že jsem byl na dni otevřených dveří na dvou školách a obě byly soukromé. Obě byly sice bezbariérové, ale doprava do nich by byla velký problém. O bezbariérovosti veřejné dopravy jsme mohli nejen v Praze pouze snít. Nakonec se tedy výběr omezil na dvě možnosti. Pokračovat po základce v Jedli na gymplu, nebo zkusit anglo-americké gymnázium na Kladně, které našla mamka. Kladno? Jako vážně? Toto jediné mi letělo hlavou, ale máma trvala na tom, že bych to měl alespoň zkusit. Jako nic proti Kladnu, ale když máte všechny kamarády a zázemí v Praze, tak se vám opravdu na Kladno nechce.


Na přijímačky jsem ale šel. Seděl jsem v učebně v přízemí a kolem mě se plnily lavice potenciálními spolužáky. Jen vedle mě si nějak nikdo nechtěl sednout. A tak jsem dospěl k definitivnímu rozhodnutí. Nemohu riskovat, že bych ty přijímačky udělal. Musím to pokaňhat, jak jen to půjde. Co kdybych tam fakt musel chodit? A tak se stalo, že jsem zůstal v Jedli na další krásné čtyři roky. 


Poslední dny základky jsem si už připadal děsně dospěle. Dokonce jsem to šel prubnout do legendární putyky Na hřišti poblíž Jedle, kde jsem si objednal a úspěšně zkonzumoval svoje první dvě piva. Tím jsem započal své alkoholové eskapády. Největšími parťáky v těch dnech byla již zmiňovaná první holka Lucka a Dan. Dan hrál v mém životě významnou roli, proto bych ho zde rád zmínil. Přišel k nám do třídy až během druhého stupně. Jelikož byl fyzicky poměrně zdatný a jediným jeho problémem byla epilepsie, začal nám méně pohyblivým poměrně dost pomáhat (pro tuto vzájemnou výpomoc jsme vymysleli slogan “kripli sobě”). Byl nesmírně veselý a rozčepýřené černé vlasy a skobovitý nos dodával některým jeho scénkám na komičnosti. Byl hodně bezprostřední, bezelstný a nechal se vlákat do každé “špatnosti”. On mi pomáhal a já ho kazil. Spolu jsme balili holky, konzumovali první alkohol a učili se kouřit. Nakonec jsme s Danem a Kuřetem v životě strávili hodně času, ale o tom později. 


Léto po základce mě máma proti mé vůli přihlásila na tábor do Březejce s Asociací rodičů a přátel zdravotně postižených dětí. Hrozně se mi tam nechtělo. Mé zděšení dosáhlo maxima při příjezdu k autobusu, kde se to hemžilo mnoha neznámými lidmi většinou s mentálním postižením. Jedinou útěchou bylo, že jsem jel s Danem. To, že mi tento tábor nakonec změní celý život, jsem neměl ani ponětí…

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace