Přesluhuju, no a co?

 Vášeň k cestování jsem zdědil po mamince. Té po blížící se cestě do Ameriky bude chybět už jen Austrálie a Antarktida, aby měla komplet všechny světadíly. Nechci ji podceňovat, ale tu Antarktidu asi oželí, i přes svou oblibu tučňáků. Já jsem cestovatel spíše evropský. Někdo cestuje obdivovat pamětihodnosti. Já jezdím obdivovat bezbariérovost. Člověk by prý neměl ničeho litovat, ale přece jen lituji, že jsem nikdy nesebral odvahu vyjet na delší studijní pobyt a pořádně se naučit anglicky. Vždycky se to tak nějak „nehodilo“. Což je mimochodem velmi elegantní výraz pro strach. Proto jsem byl rád, že se mi alespoň na necelé tři týdny podařilo vycestovat do Helsinek na pracovní stáž. Věděl jsem, že na tak dlouhou dobu by to pro jednoho asistenta bylo bez zvedáku fyzicky náročné. Využil jsem tedy svou koordinátorskou pozici a oslovil Jakuba a Ottu. Jakub byl student na „Husárně“ a Otto umělec, který se do Česka přiženil z Nizozemska. Naší hostitelskou organizací byla Kynnys ry , kter...

  Člověka formuje spousta věcí. V různých etapách se ale mění nejen okolnosti, ale i naše postoje. Je dobré mít mysl otevřenou a připustit si, že jsme se mohli mýlit. Já jsem si po střední škole a po celém životě stráveném v Jedličkově ústavu myslel, že nikdy nebudu pracovat s lidmi s postižením. Celý život jsem totiž žil mezi lidmi s postižením a měl jsem potřebu z téhle škatulky vylézt. Chtěl jsem být „normální“. Chtěl jsem svět, kde se o postižení nemluví pořád dokola. Jenže jsem tu škatulku chápal špatně. Možná ji dělala tak trochu Jedle. Možná systém. Možná já sám. Když jsem z toho prostředí byl delší dobu pryč, začal jsem zjišťovat jednu prostou věc: lidé s postižením nejsou někde bokem. Jsou všude. A nejde z nich „vystoupit“, protože jsou součástí společnosti stejně jako kdokoliv jiný. A já taky. Dlouho jsem si myslel, že pracovat s lidmi s postižením by znamenalo vrátit se zpátky do té škatulky. Jenže když jsem začal vést sportovní klub, poprvé jsem viděl, že to může být...