Přesluhuju, no a co?

  Stopařův průvodce galaxií je jedna z nejzásadnějších knih mého života. Čtyřicet dva je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Nikdo přesně neví, jaká otázka to vlastně byla, ale odpověď máme. Čtyřicet dva. Tečka. Vesmír spokojený, lidstvo zmatené. Mně čtyřicet dva přinesla jinou otázku. Ne o smyslu bytí. Ale o smyslu práce z domova. Protože home office je fajn. Dokud není. Dokud se z pohodlí nestane ticho, z flexibility rozplizlá kaše a z „mám klid na práci“ něco, co se nápadně podobá „celý den jsem nepromluvil s živým člověkem“. Začali mi chybět lidé. Hlasy. Chaos. Smích. I ty drobné lidské tragédie typu „kdo mi sežral jogurt z lednice“. Home office se časem proměnil v tiché vakuum, kde se sice dalo dýchat, ale už se tam nedalo moc žít. A tak jsem si položil otázku. Ne tak zásadní jako tu vesmírnou, ale o dost praktičtější: Nechybím já sám sobě někde mezi lidmi? Odpověď tentokrát nebyla 42. Byla to práce koordinátora osobní asistence. Psal se rok 2006. St...