Přesluhuju, no a co?

  Jeden pohřeb a jedna svatba v jednom měsíci. Někdy to tak bývá, že velkou radost doprovází i velký smutek. Živě si vybavuji, jak jsem byl naposledy u babičky v Sojovicích s Klárkou, abychom jí řekli, že se budeme brát. Čekal jsem nejrůznější reakce. Babička mě natolik milovala, že nevěřila, že by se o mě dokázal postarat někdo jiný než ona. Dokonce ani v mou mámu neměla úplně důvěru. Takže si do konce života budu pamatovat, jak seděla na lavičce na zápraží po slovech “Babi, budeme se v červenci brát,” propukla v neutuchající smích. Tu drobnou ženu s obrovským srdcem jsem nikdy neviděl při takovém záchvatu smíchu. S Klárkou jsme tam jen stáli, koukali nechápavě jeden po druhém a pozorovali, jak babička brečí smíchy. Za tuto poslední vzpomínku na živou babičku jsem nesmírně rád. Možná už to tušila a chtěla, abych si ji pamatoval právě takto. Při odjezdu mi nezapomněla udělat křížek na čelo, který tam cítím dodnes. Malý symbol, kterým mě chtěla chránit. Možná se jí to povedlo. Pak u...