Přesluhuju, no a co?

Upozornění pro čtenáře: Tento díl bude nekorektní. Jakože hoooodně nekorektní. Další čtení jen pouze na vlastní nebezpečí. Slabší povahy by ho neměly číst vůbec. Velkým štěstím mého života byli lidé, kteří mi vstoupili do života a pomohli mi na mé cestě. Tento blog není nafukovací a není dost velký na to, abych jim všem mohl věnovat vzpomínku. A nebyli to jen lidé, kteří mi pomáhali fyzicky. Velkou spoustu radosti, úlevy a smíchu jsem zažil s lidmi, kterým do života vstoupilo také postižení. Skvělý je, když si jedna diagnóza začne bez servítek utahovat z druhé. Odborně se tomu říká “kriplí humor.” Humor, který by na běžném večírku skončil fackou, ale u nás je to projev lásky. Říkáme si různě: myopati, déemóčka, paraplouši, kvadrouši, zrakáči a tak dál. Každý přináší své (ne)schopnosti, svůj jedinečný pohled na svět. A nejvíc srandy jsem si užili ve chvíli, kdy jsme se snažili si navzájem pomáhat - s tím nejlepším úmyslem a nejhorším výsledkem.  Pro tento druh pomoci jsem si vymysle...

  Jeden pohřeb a jedna svatba v jednom měsíci. Někdy to tak bývá, že velkou radost doprovází i velký smutek. Živě si vybavuji, jak jsem byl naposledy u babičky v Sojovicích s Klárkou, abychom jí řekli, že se budeme brát. Čekal jsem nejrůznější reakce. Babička mě natolik milovala, že nevěřila, že by se o mě dokázal postarat někdo jiný než ona. Dokonce ani v mou mámu neměla úplně důvěru. Takže si do konce života budu pamatovat, jak seděla na lavičce na zápraží po slovech “Babi, budeme se v červenci brát,” propukla v neutuchající smích. Tu drobnou ženu s obrovským srdcem jsem nikdy neviděl při takovém záchvatu smíchu. S Klárkou jsme tam jen stáli, koukali nechápavě jeden po druhém a pozorovali, jak babička brečí smíchy. Za tuto poslední vzpomínku na živou babičku jsem nesmírně rád. Možná už to tušila a chtěla, abych si ji pamatoval právě takto. Při odjezdu mi nezapomněla udělat křížek na čelo, který tam cítím dodnes. Malý symbol, kterým mě chtěla chránit. Možná se jí to povedlo. Pak u...